Proč by ambiciózní Georga Hejduková DofE doporučila všem?

Proč by ambiciózní Georga Hejduková DofE doporučila všem?

Georgia Hejduková je jednadvacetiletá trans žena a bývalá předsedkyně Mladého Pirátstva. Věnuje se politice a boji za lidská práva a mimo to je také absolventkou zlaté úrovně ocenění DofE.

Mohla bys mi prosím připomenout, jaké aktivity jsi v rámci DofE plnila?

Jako sport jsem běhala a dala jsme si ambiciózní cíl uběhnout 10 kilometrů za hodinu. Jako dovednost jsem měla psaní článků. Psala jsem blog o změně pohlaví. Následně jsem psala taky pro studentské listy. Většinou to byla mediální a finanční gramotnost. Jako cíl jsem měla napsat velký investigativní článek, ve kterém jsem zkoumala jednu místní kauzu přeprodávání kusu pozemků po dobu asi 20 let. A v rámci dobrovolnictví jsem vedla projekt „Zastavme šikanu“. Ten projekt jsem dělala už mimo DofE a spojila jsem to s tím. Zahrnovalo to vše od administrativy přes delegování úkolů až po individuální práci. Dělala jsem nějaké přednášky a byla to rozmanitá práce.

Jako dobrovolnictví jsi tedy bojovala se šikanou. Co ti bylo motivací? Máš se šikanou osobní zkušenosti?

No, já jsem byla šikanovaná od školky až do základky. A pak vlastně i na střední. Na mé první střední i trochu na té kde jsem teď. Celkově jsem to počítala na nějakých dvanáct let. A táhne se to se mnou stále. Mám z toho psychické problémy a změnilo to mě jako osobu. Ne úplně – co vím, tak ambiciózní jsem byla vždy, ale spíš bych řekla, že schopnost navazování vztahů s vrstevníky mi chyběla a asi už ji mít nikdy nebudu. Vyhledávám společnost spíše starších lidí.

A setkáváš se tedy se šikanou i dnes?

Na střední, kde jsem teď, mě šikanovali ze začátku a pak se to utlumilo. Ta bariéra mezi mnou a mými spolužáky je ale stále dost velká. Já jsem na staré škole kvůli šikaně měla období, kdy jsem na tom byla dost špatně. Bylo to období, kdy jsem procházela tranzicí a musela jsem odejít ze školy, protože mě tam nepřijali jako dívku. Prošla jsem několika psychiatrickými nemocnicemi a byl tam i pokus o sebevraždu… Jsou to vážná témata, ale teď už o tom mluvím s lehkostí. Naučila jsem se na to koukat s nadhledem. Nicméně ta díra, která mezi námi se spolužáky existuje, asi nikdy nebude celistvá. Ten věkový rozdíl – kdy spolužákům je 19 a mně bude 22 – sice už není tak výrazný jako dřív, ale úplně se to nikdy nezmění. Ale je to bohužel realita, do které jsem se dostala životem, který jsem nějak žila, a teď už nezbývá, než se s tím srovnat a posunout se a být s lidmi, kteří mě přijímají. Zajímavý experiment v tomto bude vejška. Chtěla bych jít na práva.

Tak ti přeju, ať si na vysoké najdeš dobrý kolektiv. Ale vrátím se k té šikaně. Říkala jsi, že jsi odešla ze školy v době, kdy jsi procházela tranzicí. Myslíš si tedy, že šikana souvisí s tvou změnou pohlaví?

To je těžké. Ta šikana začala daleko dřív, než jsem o změně pohlaví začala přemýšlet. Takže to samozřejmě nemohu vyloučit, ale spíš si myslím, že to tak není. Myslím, že to spíš souviselo s tím, že jsem hyperaktivní a měla jsem svoje uklidňující mechanizmy, které nebyly vždy „hezké na pohled“. A pak je to jedna taková zvláštní věc – já jsem byla vždy takové zvídavé dítě. A po vzoru jakéhosi dědictví komunismu – klasy, které vyčnívají, se musí usekávat – si myslím, že mě ta společnost prostě sežrala, protože jsem moc vyčnívala. Když se na to zpětně koukám – vím, že práce s nadanými dětmi je v Česku problematická, ale je těžké říct, jestli se tomu dá nějakým způsobem vyhnout. Ale možná to nebylo jen špatné. Sice to způsobilo, že jsem byla závislá na počítačových hrách, ale možná, že jsem se díky tomu naučila „udržet si tah na branku“. Umím dokazovat všem, že jsem dobrá. Ani to sice není za každých okolností zdravé, ale asi důležité.

Takže myslíš, že závislost na počítačových hrách může souviset se šikanou?

Tak ono to láká. Je to dnes relativně dostupné a ta osvěta o závislosti není tak velká jaká by mohla být. Hodně lidí se bojí závislosti na návykových látkách, ale ten počítač se moc neřeší. Já jsem nad tím přemýšlela zpětně a pro mě to bylo ideální. Já jsem si tam mohla dělat, co jsem chtěla a byl to můj způsob, jak tu šikanu zadupat. Z dlouhodobého pohledu je to ale asi nejméně ničivá závislost. Paradoxně vztahy, které jsem si na počítači vytvářela, nebyly vždy netoxické. Člověk když je v tom „vzorci“, tak leze z jednoho toxického vztahu do druhého. Měla jsem tam i dobré kamarády, ale většinu času jsem hrála sama. Byť jsem po letech zjistila, že jsem paradoxně extrovert.

Myslíš si, že v DofE byl v tomto směru bezpečný a příjemný kolektiv?

Expedice byla opravdu super. Tu vychvaluji, kde mohu, sedli jsme si úplně skvěle. Moje online vedoucí byla taky super. Jen jak jsem se účastnila DofE online, tak jsem úplně komunitu neměla, ale třeba DofE klub (když mám čas tam chodit) je taky moc fajn, příjemné prostředí. Každý koho jsem v DofE potkala, tak byl super. Teď jsem nedávno byla například na setkání Global Shapers a bylo tam pár Dofáků a hned jsme se dali do řeči. 

Takže i jako online účastník DofE můžeš objevit super novou komunitu. S tím se jako online dofák ztotožňuji. Pomohlo ti Dofe i na osobní úrovni? Kromě ocenění a „odškrtnutého achievementu“?

Opravdu super byla expedice v tom, že mi změnila pohled na to, jak můžu trávit volný čas. Do té doby jsem byla docela konzervativní v tom, že ve volném čase jsem šla maximálně na výlet s kamarády. Ale ta expedice mi ukázala, že takové dobrodružství jaké expedice nabízí, chci zažívat znovu a znovu. Takže teď více relaxuju tím, že jezdím do přírody. Teď jsem byla v Německu a chystám se do Švýcarska. Pak mi samozřejmě DofE bylo motivací. Dostala jsem se díky tomu například i do soutěže Hledá se novinář. A co se týče sportu – pomohlo mi to překonat těžké psychické období kolem operací, kdy jsem si díky tomu udržela i fyzičku a pomohlo to i nějaké dlouhodobé léčbě.

Operací ohledně změny pohlaví? Procházela jsi tranzicí v době plnění DofE?

Já jsem plnění DofE kvůli tomu několikrát přerušovala. Člověk si nevybírá, do jaké situace se dostane, ale bylo vtipné to vysvětlovat mojí online vedoucí. „Musím přerušit kvůli operaci.“ „Jaké operaci?“ „No… téhle operaci“. Nebylo to nijak nepříjemné, jen takové zvláštní. Nebyl s tím žádný problém. Já si prostě dělám věci takové, abych je nemohla mít jednoduché. Ale jak už jsem řekla, sport v rámci DofE mi pomohl toto těžké období překonat.

To je dobrá zpráva. Mám už tedy na tebe asi poslední otázku. Chtěla bys něco vzkázat dalším účastníkům DofE, či lidem, kteří přemýšlí, že se zapojí?

Tak znovu opakuj, že určitě ta expedice. Už jen proto by každý měl DofE zvážit. Je to výzva, kterou jinde nezažijete. Obecně ale nikdy nevíte, co vám to přinese. Jaké si to sami uděláte, takové to máte. Řekla bych, že vše co mi DofE dalo, byl nějakým způsobem speciální zážitek, který je jiný, než co zažíváte kdekoliv jinde. Proto by to měli zkusit všichni. V našem prostředí si myslím, že vůbec není těžké si nějaké tři aktivity najít a rozhodně to je něco co dává smysl. A všem dofákům bych ráda vzkázala, aby se nikdy nevzdávali svých snů. Aby si šli za svým bez ohledu na názory ostatních, že se na to nehodí, nebo že na to nemají. Ať se na takové názory vykašlou a jdou si za svým, protože největším štěstím v životě je, že můžete dělat, co vás baví. To je ve finále vše, na čem záleží.

To byl krásný závěr. Děkuji moc za tvůj čas a hodně štěstí ve škole i do dalšího života.

Publikováno: 24. 11. 2021 | Sdílejte článek na: Sdílet